Víra našich sborů
Víra našich sborů
Vírou našich sborů rozumíme duchovní obsah, jímž naši věřící žijí, který vyznávají ve svých bohoslužebných shromážděních a jímž je určeno hlásání Božího slova z našich kazatelen.
Patříme k lidu Kristovu
Lid Kristův je lid Boží v Ježíši Kristu ospravedlněný a povolaný ke svědectví a službě, aby Bůh byl ctěn a oslavován a aby jeho království se stávalo v tomto světě stále zřejmějším. Tato Kristova církev žije ve všech křesťanských sborech po celém světě. Přes své rozdělení do rozmanitých církví zůstává Boží církev jedna.(1), protože jejím Pánem je jeden a týž Ježíš Kristus. Je svatá, nikoliv proto, že by v ní nebylo hříchu, nýbrž proto, že patří a slouží svatému Bohu.(2) Je společenstvím ospravedlněných hříšníků, kteří se od ostatních liší jen tím, že v setkání s Kristem svůj hřích poznali, přijali odpuštění a nyní proti hříchu statečně zápasí.(3) Je obecná, protože je společenstvím viditelných lidí v místních obcích.(4) Je vybudována na základě apoštolského a prorockého svědectví. Je povolána a poslána v moci Ducha svatého hlásat evangelium, pokorně zápasit o Boží čest a slávu, o pokoj, pravdu a spravedlnost Božího království ve světě a tak zachraňovat hříšníky k životu věčnému.(5)
Věříme ve vyvolení a poslání své církve
Církev československá husitská je jedním z organizovaných útvarů obecné církve Kristovy.(6) Je si vědoma toho, že církevní organizace je dílo lidské, ale že v ní žije Kristův lid v místních obcích a sborech.(7) Věříme, že naše církev vznikla z Boží vůle a milosti, aby skrze ni do jedné, svaté a obecné Boží církve byli přivedeni mnozí, kteří by jinak zůstali ztraceni v nevěře a beznaději, a aby usilovala o Boží církev bez poskvrny a vrásky.(8) S mládím Církve československé husitské souvisí nejedna nehotovost oproti starším a dlouho budovaným církvím. Smíme si však také uvědomovat milost, že nám byly dány dary, které nemají jiné církve a bez nichž by Kristova církev byla podstatně ochuzena.(9)
Především je to důraz na autoritu Ducha Kristova, jenž je Duchem svatým. Je to Boží slovo, které se osvědčuje v moci Ducha svatého v lidech. Je to Kristus oživující své služebníky.(10) Kde není takto, tam není vůbec a nemůže být autoritou. Důraz na Ducha Kristova je duchovním návratem k apoštolské církvi, v níž autorita byla určována dary svatého Ducha Kristova ve vyvolených služebnících. S autoritou Ducha Kristova souvisí požadavek svobody svědomí vůči autoritám, které Ducha Kristova postrádají a proto pravému životu víry, lásky a naděje překážejí. Je to svoboda věřících k plné osobní poslušnosti milosti a pravdy v Kristu podle osvědčených vzorů a vůdců.(11) Milostí, pravdou a láskou Ducha Kristova usiluje Církev československá husitská skrze své Kristu oddané věřící naplnit všechen život soukromý i společenský.(12)
Důrazem na Ducha Kristova překonává Církev československá husitská starý bohoslovecký omyl, že všechny údaje v Písmu svatém jsou zjevením.(13) Podle ní je Božím slovem v Písmu to, co je osvědčováno silou Kristova svatého Ducha.(14) Je to Kristus sám, nikoliv dobové představy o světě a dějinách.(15) Naše církev je prosta předsudků proti vědeckému poznání, jemuž některé představy Písma svatého odporují. Odstraňuje tím velikou překážku, která lidem se smyslem pro pravdu uzavírá cestu k církvi a ke Kristu.
Autorita Ducha Kristova vede ke zvýšené odpovědnosti a věrnosti v navazování na spasitelné dílo Ježíše Krista v jeho plnosti. Církev československá husitská obnovuje rozbitou jednotu tří Kristových úřadů. Její liturgie není pouhou bohoslužbou slova, ale také zpřítomněním Ježíšovy oběti a předběžným prožíváním stolování s Ježíšem Kristem v jeho konečném království.(16) Kněžský řád naší církve ukládá nejen službu eucharistickou (zpřítomňování oběti Ježíše Krista při liturgii), ale také úkol svědčit slovem i životem o Božích skutcích spásy, pečovat pastýřsky o církev a prohlašovat slovem i životním příkladem a úsilím Boží vládu nad světem. Tak plní Církev československá husitská kněžský (obětní), královský (pastýřský) i prorocký (učitelský) úřad Kristův.
Důraz na Ducha Kristova vede Církev československou husitskou do školy Kristovy lásky k člověku.
Žádný lidský problém osobní nebo společenský jí není cizí. Snaží se v Duchu Kristově duchovně zvládnout všechny otázky lidského života. Staví se na stranu trpících a utlačených a mravně podpírá každý zápas o lepší život.
Věříme v živého osobního Boha
Víra je poznáním neviditelného Boha, důvěrou a poslušností vůči němu, jenž nás se sebou smířil a v obecenství s námi v Ježíši Kristu nás posvěcuje k věčnému životu a proměňuje láskou i náš život časný.(17)
Boha nazýváme živým, protože je na nás nezávislý Pán a Stvořitel, který si neodolatelně povolával proroky a apoštoly a který svobodně a svrchovaně vstupuje do života člověka a obrací ho jiným směrem.(18) Nazýváme ho osobním, protože je moudrá, sebevědomá a sebe určující svatá vůle, slyší a vyslýchá modlitby svých dítek a slitovává se nad nimi.(19)
Označujeme ho jmény Otec, Syn a Duch svatý. Tyto tři názvy vyjadřují trojjediný život jednoho a téhož Boha, který se zjevuje jako Slovo čili Syn a vstupuje do osobního obecenství s námi v našich srdcích jako Duch svatý.(20)
Podstatu čili přirozenost tohoto Boha poznáváme z jeho svobodného zjevení podle svědectví Písma svatého.(21) Je od věčnosti Pán a od stvoření světa ovládá svou mocí vše kromě svobody a odpovědnosti, kterou z lásky člověku daroval.(22) Skrze Ježíše Krista vládne svou láskou i ve svobodné a odpovědné poslušnosti a důvěře věřících.(23) Jeho neomezená vláda se uskuteční v budoucím vítězství Ježíše Krista v slávě.(24) Jako Pán je Bůh svatý a je láska. Boží svatost znamená, že Pánu Bohu nemůže být nikdo a nic rovno a že chce, aby jen on sám byl uctíván jakožto svatý Bůh.(25) Setkává-li se Boží svatost s hříšným odporem, projevuje se jako hněv, na němž trvalá lidská vzpoura troskotá. Boží láska znamená, že Pán Bůh, ačkoliv je od člověka oddělen svou svatostí, chce se mu darovat k věčnému obecenství.(26)
V poměru ke stvořenému světu rozeznáváme několik vlastností Boha, jenž sám v sobě jest Pán, svatost a láska. Boží všemohoucnost znamená, že Bůh, jsa od věčnosti Pán, má svrchovanou moc nad vším, co stvořil, a že je svoboden i vůči zákonům, které stvořenému světu dal. Boží vševědoucnost je prostorem a časem neomezené Boží vědění o všem minulém, přítomném a budoucím dění ve světě, nadto pak s láskou totožné Boží poznání těch, které si vyvolil k obecenství spásy. Vševědoucnost jakožto předvědění znamená, že ve spásném jednání před Kristem měl Bůh na mysli budoucí spásu v Kristu. Boží věčnost je svobodné panství svatého a milujícího Boha Hospodina nad vším stvořeným časem. Bůh nežije mimo náš čas, nýbrž vstupuje do našich dějin a do našeho pozemského života z lásky k nám a z nekonečného zájmu o nás. Není však našemu času podroben, nýbrž je jeho Pánem. Boží věrnost je lidsky neočekávatelná Boží stálost v původním plánu lásky s námi přesto, že jsme se stali Bohu nevěrnými a pohrdli jsme jeho láskou. Zjevením vrcholné Boží věrnosti k nám je Ježíš Kristus se svým vykupitelským dílem. Boží spravedlnost přesahuje naše lidské chápání spravedlnosti. Neznamená jen, že Bůh dobré odměňuje a zlé trestá, ale také, že je milosrdný a dává spásu hříšníkům. Jeho spravedlnost záleží v tom, že našimi hříchy porušený věčný svůj řád spravedlnosti sám obnovuje obětí své trpící lásky v Synu svém Ježíši Kristu a tak nás zachraňuje před věčným odsouzením. Boží moudrost je tvůrčí stránkou Boží všemohoucnosti. Přesahuje všechen lidský rozum, ale přesto se projevuje člověku v prozřetelném řádu světa. Jejím vrcholem je spása světa v Ježíši Kristu ukřižovaném, což je z hlediska moudrosti lidské pošetilostí. Boží sláva je zrcadlení svaté Boží přirozenosti v díle stvoření. Je to čest a oslava, kterou stvoření nevědomky i vědomě prokazuje svému Stvořiteli. Vrcholu dosahuje Boží sláva tam, kde Bůh je stvořenými bytostmi dobrovolně ctěn, poslouchán a milován. Zvláštním místem Boží slávy je proto církev Božího lidu.
Věříme v Boha Stvořitele
Naše víra v Boha Stvořitele je poznáním, že neviditelný Bůh, který sám je věčný, stvořil z ničeho časný svět a dále v něm tvoří.(27) Vývoj světa (evoluce), jak nám jej popisuje věda, není pohoršením nebo popřením naší víry, nýbrž je podle ní prostředkem Božího stvoření a tvoření světa.(28) Naše víra v Boha Stvořitele však také znamená, že Bůh stvořil nás a každého člověka. Svým stvořením rozumíme, že svým početím, zrozením a životem jsme z vůle svého Pána, na němž jsme ve všem zcela závislí a jemuž jsme odpovědni.(29)
Písmo svaté zvěstuje stvoření člověka vyprávěním o stvoření Adama a Evy.(30) Čteme-li nebo slyšíme-li tuto zvěst, máme rozumět, že Adam a Eva jsme my, každý muž a každá žena.(31) Ráj, o němž se tu vypráví, není nějaké místo na zemi v minulosti, nýbrž je to obrazné vyjádření harmonie, nevinnosti a blaženosti v obecenství s Bohem, pro něž jsme byli stvořeni.(32)
Věříme, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu.(33) Smysl biblického svědectví o tom pochopíme nejspíše tehdy, nebudeme-li v souvislosti s Božím obrazem v člověku myslit na nějaký obraz uměle vytvořený (fotografie, malířské dílo), nýbrž na obraz, který vzniká v zrcadle nebo na hladině vody. Takový obraz se vyznačuje tím, že zmizí, jakmile je zrušena blízkost mezi ním a zobrazovaným předmětem. V tomto smyslu je také člověk Božím obrazem. Pokud je blízko Bohu a v obecenství s ním, Boží obraz v něm je skutečnostní.(34)
Jakmile se však od Boha odtrhne a vzdálí, Boží obraz v něm mizí. Toto zrušení obecenství s Bohem a Božího obrazu v člověku nazýváme hříchem.(35) Z tohoto základního hříšného odvratu od Boha se rodí všechna zkaženost lidského života a všechny tak zvané hříchy.
Náš odpad od Boha a pád do hříchu je líčen v Bibli příběhem Adama a Evy.(36) Vidíme zde, že hřích každého z nás záleží v podlehnutí pokušení být sám sobě bohem, v nedůvěře vůči Bohu a v touze po naprosté nezávislosti. Z odpadu od Boha se rodí neláska, hříšné žádosti, skutky proti Boží vůli a nelidské společenské řády.(37) Nutným důsledkem hříchu je vyhnání z ráje, tj. zmaření harmonie, nevinnosti a blaženosti obecenství s Bohem, pro něž jsme stvořeni.(38) Ke hříchu se pojí vina, která je důsledkem urážky svatého Boha naším hříchem, odděluje nás od Boží lásky, přivádí nás pod svatý Boží hněv, budí v nás špatné svědomí a žene nás stále dál od Boha.(39) Vinu jednou spáchaného hříchu nemáme již ve své moci. Nemůžeme ji nijak smazat a odčinit. Zůstává skutečností, i když jsme se polepšili. Může ji odčinit a odpustit jen Bůh sám.(40) Teprve smírčí obětí Kristovou jsou naše viny smazány a odpuštěny,(41) jestliže v pokání a víře vděčně přijímáme spásu, kterou nám Bůh v Ježíši Kristu nabízí. Tím je v nás také obnovován ztracený Boží obraz. Věříme, že jsme obnoveni k Božímu obrazu v Ježíši Kristu, který nás přivedl do obecenství poslušné důvěry a lásky s Bohem.(42)
Věříme v Ježíše Krista
Máme plnou a osvobozující důvěru v Ježíše Krista jako Spasitele, v němž Bůh pro nás vše učinil a je s námi k naší spáse.(43) Slovem „Kristus“ vyznáváme, že Ježíš je Duchem svatým obdařený Mesiáš, zaslíbený Spasitel.(44) Vyznáváme ho jako Božího Syna, který je současně a nedělitelně naším prvorozeným bratrem i naším Pánem.(45) Přijímáme vděčně milost, že Bůh se stal naším Pánem v našem bratru, aby se nám ve všem kromě hříchu přiblížil, nás se ujal, k poslušnosti důvěry beze strachu nás přivedl a svou láskou na věky spasil.(46) Ježíš Kristus je naším bratrem ve svém pravém a plném lidství, a proto i my můžeme být jeho bratřími v údělu budoucí slávy v království Božím.(47) Jeho prvorozenství vzhledem k nám záleží v tom, že Bůh je s ním od počátku jeho pozemského života dokonale sjednocen, abychom i my, vírou do něho vštípeni, v budoucím věku byli s Bohem z jeho milosti dokonale sjednoceni.(48) Ježíš Kristus je náš Pán tím, že Bůh v dokonalé jednotě s ním se nám v něm zjevuje, jako Pán nás oslovuje, odpuštěním vin ze hříchu a věčné smrti vytrhuje a k sobě na věky připoutává.(49) O lidském původu Ježíše Krista soudíme, že Ježíš byl synem Josefovým a Mariiným.(50) Věříme, že v Ježíši Kristu je spása. Spasil nás tak, že svou celoživotní obětí dokonanou na kříži pro nás a za nás hříšné trpěl a zemřel, smazav tím naše viny, odvrátil tak od nás Boží odsouzení a zavržení, zbavil naši smrt zla a hrůzy a dal nám sílu s hříchem vítězně zápasit.(51) Zemřev na kříži, nezůstal v moci smrti, nýbrž byl vzkříšen a oslaven, je účasten moci a slávy Otcovy a je neviditelně přítomen jako duchovní hlava svému tělu, jímž je jeho církve po celém světě.(52)
Základem naší víry v Ježíšovo vzkříšení není jeho tělesné, hmotné zmrtvýchvstání, nýbrž duchovní setkání Vzkříšeného s jeho apoštoly a učedníky.(53) K nám přichází Vzkříšený ve svědectví Písma svatého a v obecenství své Večeře a mocí svého svatého Ducha osvěcuje naši mysl a zapaluje k víře naše srdce.(54) Ze svědectví Nového zákona o Vzkříšeném vyrozumíváme, že evangelní podání o prázdném Ježíšově hrobu a tělesném zmrtvýchvstání není zprávou o historické události, nýbrž obraznou zvěstí o Božím činu skrytém lidskému zraku, o tom, že Bůh nenechal svého Syna ve smrti, nýbrž vzkřísil ho k oslavené duchovní existenci. Vzkříšený je totožný s Ježíšem Nazaretským.(55) I ve své oslavené, nehmotné existenci zůstává celým člověkem v dokonalé jednotě s Bohem, který se v něm zjevil.(56) Zůstává prvorozeným bratrem nás všech (Ř 8,29),(57) kteří ještě „nejsme doma u Pána“ (2K 5,6), ale které on „přitáhne všecky k sobě“ (J 12,32). Věříme, že vzkříšený a oslavený Kristus je Zastáncem své církve před přísným Božím soudem, že je Otcem dosazen za Pána budoucího věku a je již nyní Pánem svého věřícího lidu a že v něm je k Bohu připoutáno a k věčné slávě předurčeno i lidství naše.(58)
Věříme v Duchu Svatém
Ve víře poznáváme, že Duch svatý je Bůh sám, který mluvil skrze proroky, zjevil se v Ježíši Kristu, promlouval i skrze naše otce(59) a nyní oživuje srdce svých v obecenství Kristovy církve. Bůh, který se zjevil v minulosti, vstupuje s námi do obecenství v přítomnosti, je nám osobně přítomen a chce přebývat stále v našich srdcích.(60) Mostem, po němž dějinné zjevení vchází do našich srdcí, je svědectví Písma i živé slovo církve na Písmu založené.(61) Jako Duch svatý osvěcuje Bůh naši mysl, abychom Boží slovo chápali, otvírá naše srdce, abychom je přijali, přivlastňuje nám své dílo smíření v Ježíši Kristu, vlévá do našich srdcí jeho lásku, spojuje nás v jednotu víry a naděje, proměňuje nás pokáním a vírou v dítky Boží, obdařuje nás duchovními dary a posílá nás ke svědectví a službě v díle jeho království.(62)
Věříme v život věčný
Věříme, že skrze víru a lásku jsme již nyní skrytě účastni věčného života v Ježíši Kristu(63) a máme i naději v plně odhalený věčný život s Kristem v budoucí slávě.(64) S důvěrou a pokorou přijímáme zaslíbení, že ve věčné slávě pomine naše nedokonalé obecenství s Bohem skrze víru, že Boha uzříme „tváří v tvář“ (1K 13,12) a že „Bůh bude všecko ve všem“ (1K 15,28).(65) Tyto novozákonní obrazy vyjadřují i naši křesťanskou naději v dokonalé obecenství Boha se spasenými lidmi ve věčné slávě,(66) dokonalou jednotu Boha a člověka v obecenství. V této víře a naději jdeme vážně a v bázni, nikoliv však se strachem vstříc své jisté smrti, která ukončí náš pozemský život. Ve světle Božího slova se nám smrt jeví jako setkání se svatým Bohem, jehož milosrdenství ponechává naději i tomu, kdo je od Boha trestán zavržením. Smrt se nám jeví jako ukončení a uzavření časného života ke konečnému soudu.(67) Věříme, že život věčný po smrti záleží v novém stvoření a obnovení člověka v duchovní, dovršené a na věky platné podobě.(68) Základní životní vztah každého k Bohu i k bližnímu do okamžiku smrti nabývá po smrti věčného významu a věčné platnosti. Nové stvoření a obnovení člověka po smrti nazýváme vzkříšením.(69) Děje se krátce po smrti(70) jako duchovní obnovení, dovršení a zvěčnění našeho pozemského života ukončeného smrtí.(71) Věříme, že o podobě našeho vzkříšeného života rozhodne skutečnost, zda náš pozemský život byl či nebyl přikryt spravedlností Kristovou a zda jsme Krista za svého pozemského života v pokání a víře přijali nebo nepřijali.(72) Věříme, že údělem kajících a v Kristu spasených hříšníků po smrti a vzkříšení je blaženost v Bohu s Kristem v obecenství všech spasených,(73) kdežto údělem nekajících a zatvrzelých hříšníků že bude zoufalství odloučenosti od Boha i od lidí.(74) Vzkříšení a úděl zesnulých nejsou ovšem přístupny pozemskému zraku.(75) Budou plně zjeveny, s konečnou platností prohlášeny a na věky zpečetěny až na konci věků při posledním soudu.(76) Vyznáváme, že před věčným zavržením našeho hříšného života, který by sám ze sebe před svatým Bohem Hospodinem v žádném případě neobstál, jsme zachraňováni jen obrácením ke Kristu v pokání a víře, dokud je ještě čas.(77) Víme, že lhůta nám k tomu daná končí smrtí. Díky Bohu, že nás v Ježíši Kristu přijal na milost jako svůj spasený lid!
Žijeme s Kristem ve svátostném obecenství
Žijeme s Pánem ve svátostném obecenství. Svátostným jednáním se činně podílíme na milosti Božího slova přítomného skrze slyšení svědectví Písma a svátostné úkony.(78) Totéž Boží slovo, které je hlásáno v kázání, je ve svátosti činně, viditelně a veřejně údy církve přijímáno, spojujíc nás v uvědomělé obecenství v Kristu.(79)
Křest je svátost první duchovní obrody, v níž Duch svatý přivtěluje křtěnce jednou provždy k Boží církvi a osvojuje mu milost Kristova křtu, kříže a vzkříšení.(80)
Biřmování je svátost, v níž Duch svatý oživuje a utvrzuje víru biřmovance, řádně pokřtěného a vzdělaného v evangeliu, činí z něho uvědomělého úda Boží církve skrze vyznání víry a slib věrnosti evangeliu a obdařuje ho svými dary i radostí Kristova vyznavače.(81)
Večeře Páně je svátost, v níž je se svou obcí neviditelně přítomen její ukřižovaný, vzkříšený a oslavený Pán, aby ji slovem Písma svatého spravoval, Duchem svým posvěcoval a láskou svou sjednocoval a tak k sobě připoutával k věčnému obecenství v království Božím.(82)
Pokání je svátost, kterou se věřící obec připravuje ke svátosti večeře Páně soukromým zpytováním svědomí, lítostí nad hříchy, smířením s Bohem i s bližními, předsevzetím nového života v Kristu a společnou zpovědí.(83) Jako součást této svátosti je možná také zpověď soukromá.
Manželství je svátost, v níž se muž a žena v lásce navždy spojují a jsou Duchem svatým posvěcováni, aby byli obrazem Božím v Kristu, nástrojem Stvořitele ke vzniku nových lidských bytostí a základem rodiny podle Boží vůle.(84)
Útěcha nemocných je svátost, v níž těžce nemocný je Duchem svatým posilován skrze Boží slovo a modlitbu a utvrzován ve víře v život věčný v Ježíši Kristu.(85)
Svěcení kněžstva je svátost, v níž Boží církev na modlitbách pověřuje službami svého kněžství osoby způsobilé a v níž Duch svatý jim dává vnitřní povolání ke kněžskému poslání.(86)
Použitá literatura:
Trtík, Z.: Víra našich sborů, in: Zpěvník Církve československé husitské, Blahoslav, Praha 2001.
Poznámky pod čarou, když není jinak uvedeno, zpracoval podle Základů víry Církve československé husitské Lubomír Pliska.
____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
(1) Základy Víry (ZV), otázka č. 5: Kolik je Božích církví? Boží církev jest jen jedna, ale žije pouze v útvarech místních obcí, které proto Nový zákon nazývá také církvemi.
ZV 13: V čem je Boží církev po celém světě jednotná? Boží církev je po celém světě jednotná v tom, že jejím jediným Pánem je Otec v Synu a Duchu a že užívá svátosti křtu a večeře Páně.
ZV 27: Kdo je „hlavou“ Boží církve? „Hlavou“ Boží církve je Kristus, který ji vede, oživuje a řídí svým Duchem skrze svědectví Písma svatého a svátosti jako své tělo.
(2) ZV 39: Proč je Boží církev nazývána svatou? Boží církev je nazývána svatou proto, že je to lid zvláštní, Bohem oddělený a posvěcený k jeho službě, cti a slávě.
(3) ZV 6: Co jest Boží církev? Boží církev jsou ospravedlnění hříšníci žijící v osobním obecenství s Bohem v Kristu a v bratrství společného života v místních křesťanských obcích obnovovaných Slovem Božím a liturgickým společenstvím večeře Páně.
ZV 7: Čím se liší ospravedlnění hříšníci od ostatních hříšníků? Ospravedlnění hříšníci se liší od ostatních hříšníků tím, že v setkání s Kristem svůj hřích poznali, činí pokání, přijímají odpuštění vin a proti hříchu statečně zápasí.
(4) ZV 8: Je Boží církev ve světě viditelná? Boží církev je ve světě viditelná, protože je společenstvím viditelných lidí v místních obcích.
ZV 41: Proč je Boží církev nazývána obecnou? Boží církev je nazývána obecnou proto, že jako jedna je poslána ke všem národům a lidem, aby jim zvěstoval evangelium a aby je přiváděla ke spáse v Kristu.
(5) ZV 36: K čemu Pán Bůh svou církev vyvolil a povolal? Pán Bůh svou církev vyvolil a povolal k tomu, aby byla jeho lidem zvláštním, aby v moci Ducha svatého hlásala evangelium a pokorně zápasila o Boží čest a slávu, o pokoj, pravdu a spravedlnost Božího království ve světě a tak zachraňovala hříšníky k životu věčnému.
(6) ZV 16: V čem se projevuje nejednota Boží církve? Nejednota Boží církve se projevuje v rozmanitosti organisovaných církví (institucí).
ZV 17: Kolik je takových církví? Takových církví je mnoho: Československá husitská, evangelické, pravoslavné, římskokatolická a jiné.
(7) ZV 18: Jsou organisované církve totožné s církví Boží? Organisované církve nejsou ani jednotlivě ani v souhrnu totožné s církví Boží, ale Boží církev v nich žije jako duchovní obecenství a bratrstvo společného života v Kristu v místních obcích.
(8) ZV 42: Co věříme o Církvi československé husitské? O Církvi československé husitské věříme, že vznikla z Boží vůle a milosti, aby skrze ni do jedné, svaté a obecné církve Boží byli přivedeni mnozí, kteří by jinak zůstali ztraceni v nevíře a beznaději a aby usilovala o Boží církev bez poskvrny a vrásky.
(9) ZV 30: Čím může každá církev přispět k duchovnímu bohatství jedné Boží církve? Každá církev může přispět k duchovnímu bohatství jedné Boží církve svým zvláštním důrazem na některou stránku života Boží církve v ostatních opomíjenou.
(10) ZV 47: Co je Duch Kristův? Duch Kristův je Duch svatý mluvící k nám v Písmu svatém a dosvědčený také v ústním podání starokřesťanském, v hnutí husitském, bratském a v dalším úsilí reformačním.
„Duch Kristův je vzkříšený a oslavený Ježíš Kristus sám, který skrze svědectví Písma svatého a živé slovo církve v moci Ducha svatého oživuje své služebníky a vyznavače a takto se stává pro ně a skrze ně i pro jiné nejvyšší autoritou.“ (Trtík, Z.: Cesta československé církve, in: Náboženská revue CČS 6/1959, s. 252).
„Je to živý Kristus vstoupivší skrze víru mocí svého svatého Ducha do lidské existence.“ (Trtík, Z.: Víra a theologie, in: Život a víra ThDr. Karla Farského, Blahoslav, Praha 1982, s. 97 a 96, také s. 115. Srov. Kučera, Z.: Hoře a milost, L. Marek, Brno 2001, s. 41 a 46, 47).
(11) ZV 49: Jak rozumí Církev československá husitská zásadě svobody svědomí? Církev československá husitská rozumí zásadě svobody svědomí křesťansky, to jest jako svobodě věřících k plné osobní poslušnosti milosti a pravdy, která se stala v Ježíši Kristu a jako svobodě od lidských nálezků církevních dějin.
(12) ZV 48: Co ukládá Duch Kristův církvi? Duch Kristův ukládá církvi, aby jim naplňovala všechen život osobní i společenský.
(13) ZV 82: Je Slovo Boží s Písmem svatým totožné? Slovo Boží jakožto událost dějinná není totožné s Písmem svatým jakožto písemným svědectvím.
(14) ZV 84: V čem je Písmo svaté skutečností Boží? Písmo svaté je skutečností Boží v Božím slovu, které nám skrze ně a v něm přichází.
Jinými slovy: Boží slovo je jakoby za Biblí a Bible se nám Božím slovem stává, když Bůh dá Ducha svatého.
(15) ZV 83: V čem je Písmo svaté skutečností lidskou? Písmo svaté je skutečností lidskou jako kniha, ve své řeči a ve svých představách o světě.
(16) Kristus do shromážděné obce přichází, aby spásně jednal. Večeře Páně je předjímkou eschatologické (budoucí) hostiny v Božím království.
(17) Toto poznání však není nějaké intelektuální vědění o Bohu či znalost základních článků víry (katechismu), nýbrž znamená setkat se s Bohem v Ježíši Kristu a mít s ním hluboký a jedinečný osobní vztah já - Ty. Proto poznat Boha je vstup do tohoto osobního vztahu důvěry, lásky a poslušnosti.
ZV 100: Co je víra? Víra je důvěra v odpuštění hříchů a naděje života věčného v poslušné oddanosti neviditelnému Bohu, Pánu celého světa i našeho života, který nás se sebou smířil, k vděčnosti si nás zavázal, k pravé lásce osvobodil, k sobě na věky připoutal a tak naše srdce i život proměnil v Ježíši Kristu ukřižovaném, vzkříšeném a oslaveném.
(18) ZV 107: Proč nazýváme Boha živým? Boha nazýváme živým proto, že je Pán a Stvořitel, který si povolával proroky a apoštoly a který svobodně a svrchovaně vstupuje do života člověka, zastavuje ho na jeho dosavadní cestě a obrací jiným směrem.
(19) ZV 108: Proč nazýváme Boha osobním? Boha nazýváme osobním proto, že je moudrá, sebe vědomá a sebe určující svatá vůle, že slyší a vyslýchá modlitby svých dítek a že se slitovává.
(20) ZV 109: Co vyjadřují názvy Otec, Syn a Duch? Názvy, Otec, Syn a Duch vyjadřují trojjediný život jednoho a téhož Boha, který se zjevuje v Slovu čili Synu jako Otec a vstupuje do osobního obecenství s námi v našich srdcích jako Duch svatý.
(21) ZV 53: Co je Boží Slovo čili zjevení? Boží slovo čili zjevení je neviditelný Bůh sám, přítomný, mluvící a jednající k spáse člověka.
(22) Prvním darem lásky je svoboda.
ZV 117: V čem záleží první stupeň Božího království? První stupeň Božího království záleží v tom, že Bůh je od věčnosti Pán a od stvoření světa ovládá svou mocí vše, kromě svobody a odpovědnosti, kterou svobodně a z lásky člověku daroval.
(23) ZV 118: V čem záleží druhý stupeň Božího království? Druhý stupeň Božího království záleží v tom, že skrze Ježíše Krista Bůh svou láskou vládne i ve svobodné a odpovědné poslušnosti a důvěře věřících.
(24) ZV 119: V čem záleží třetí stupeň Božího království? Třetí stupeň Božího království záleží v plném a všem zjevném budoucím vítězství Ježíše Krista a ve věčné Boží vládě v slávě.
(25) ZV 57: Proč je důvodem Božího zjevení Boží svatost? Boží svatost je důvodem Božího zjevení proto, že svatý Bůh chce býti jakožto svatý poznán, uznán a uctíván.
(26) ZV 58: Proč je důvodem Božího zjevení láska? Boží láska je důvodem Božího zjevení proto, že Bůh se chce svému stvoření zcela darovat a chce jím býti milován.
(27) ZV 110: Co vyznáváme slovy „Ducha věčného a Tvůrce všeho“? Slovy „Ducha věčného a Tvůrce všeho“ vyznáváme svého Pána Boha jako neviditelného Stvořitele, jenž sám jsa věčný, stvořil svět z ničeho a dále v něm tvoří.
(28) ZV 111: Jak rozumíme starozákonnímu podání o způsobu stvoření? Starozákonnímu podání o způsobu stvoření rozumíme jako starověkému vyjádření víry ve Stvořitele pomocí názorů a představ o světě, které věda překonala.
Je to polemika s dobovými náboženstvími, ve které se vyznává, že Bůh (Hospodin) je svrchovaným Pánem a že Slunce (babylonský bůh Šamaš), Měsíc (bůh Sin), hvězdy, země, zvířata atd. (byly uctívány jako božstvo) jsou pouhým stvořením, Hospodinovými služebníky.
ZV 112: Ruší vědecké poznání světa a jeho vývoje víru ve Stvořitele světa? Vědecké poznání světa a jeho vývoje víru ve Stvořitele světa neruší, nýbrž naopak této víře odpovídá na otázku, jak byl svět stvořen a jak v něm Bůh tvoří.
(29) ZV 204: Co rozumíme svým stvořením? Svým stvořením rozumíme, že svým početím, zrozením i životem jsme (existujeme) z vůle svého Pána, na němž jsme ve všem zcela závislí a jemuž jsme odpovědni.
(30) ZV 215: Jak vyjadřuje víru ve stvoření člověka Písmo svaté? Písmo svaté vyjadřuje víru ve stvoření člověka podáním o stvoření Adama a Evy.
(31) ZV 216: Kdo je Adam a Eva? Adam je každý muž a Eva je každá žena.
To, co se v tomto příběhu o člověku vypráví (Gn 3, kap.), to není žádná minulost. To je náš život zde a dnes. Jinými slovy, ten biblický příběh se neudál jen kdysi, nýbrž se děje stále a vystihuje to, v čem my stojíme dodnes.
(32) ZV 217: Co znamená ráj? Ráj znamená harmonii, nevinnost a blaženost v obecenství s Bohem, pro něž jsme byli stvořeni.
(33) ZV 205: K čemu nás Bůh stvořil? Bůh nás stvořil k tomu, abychom byli jeho obrazem.
(34) ZV 206: Kdy jsme Božím obrazem? Božím obrazem jsme tehdy, když žijeme v obecenství poslušné důvěry a lásky s Bohem.
ZV 207: Co je Boží obraz v nás? Boží obraz v nás je Boží Pravda, Dobro a Krása v našem životě zrcadlená a svítící, žijeme-li v obecenství s Bohem v Ježíši Kristu.
(35) ZV 208: Proč člověk obraz Boží v sobě ztratil? Člověk obraz Boží v sobě ztratil proto, že hříchem zrušil obecenství se svým Stvořitelem.
(36) ZV 218: Co je hřích Adama a Evy? Hřích Adama a Evy je náš hřích, jímž jsme zmařili a maříme harmonii, nevinnost a blaženost obecenství s Bohem, pro něž jsme stvořeni.
(37) ZV 219: V čem záleží hřích? Hřích záleží v podlehnutí pokušení být sám sobě bohem, v nedůvěře vůči Bohu a v touze po naprosté nezávislosti, z nichž se rodí neláska, hříšné žádosti a skutky proti Boží vůli.
(38) ZV 226: Co je vyhnání z ráje? Vyhnání z ráje je hříchem způsobené odloučení od Boha a zmaření harmonie, nevinnosti a blaženosti obecenství s Bohem, pro něž jsme byli stvořeni.
(39) ZV 220: Co je vina? Vina je důsledek hříchu, který uráží svatého Boha, odděluje hříšníka od Boží lásky, přivádí ho pod Boží hněv, budí jeho špatné svědomí a žene ho stále dál od Boha.
(40) ZV 221: Může člověk sám ze sebe překonati svou vzdálenost od Boha? Člověk sám ze sebe svou vzdálenost od Boha překonati nemůže.
ZV 222: Kdo jediný může tuto vzdálenost překonati? Tuto vzdálenost může překonati jediný Bůh sám svou láskou trpící našimi hříchy.
(41) ZV 224: Co je odpuštění vin? Odpuštění vin je Boží ujištění člověka ve víře, že jeho viny jsou v Ježíši Kristu zahlazeny.
(42) ZV 210: Jak se hříšníkovi znovu dostává Božího obrazu? Hříšníkovi se znovu dostává Božího obrazu z milosti v Ježíši Kristu, jenž je Boží obraz dokonalý.
ZV 206: Kdy jsme Božím obrazem? Božím obrazem jsme tehdy, když žijeme v obecenství poslušné důvěry a lásky s Bohem.
(43) ZV 121: Co je naše víra v Ježíše Krista? Naše víra v Ježíše Krista je poslušná důvěra v něho jako Spasitele, v němž Bůh pro nás učinil vše a je s námi k naší spáse.
(44) ZV 122: Co znamená slovo „Kristus“? Slovo „Kristus“ znamená Duchem obdařeného mesiášského Krále, Spasitele, zaslíbeného skrze proroky.
(45) ZV 123: Co je naše víra v Ježíše jako Syna Božího? Naše víra v Ježíše jako Syna Božího je poslušná důvěra v něho jako prvorozeného bratra a Pána našeho.
(46) ZV 124: Proč se Bůh stal naším Pánem v našem prvorozeném bratru? Bůh se stal naším Pánem v našem prvorozeném bratru proto, aby se nám ve všem kromě hříchu přiblížil, nás se ujal, k poslušnosti důvěry beze strachu nás přivedl a svou slitovnou láskou na věky spasil.
(47) ZV 125: V čem je Ježíš Kristus naším bratrem? Ježíš Kristus je naším bratrem ve svém pravém a plném lidství a proto i my můžeme býti jeho bratřími v údělu budoucí slávy v království Božím.
(48) ZV 126: V čem záleží Ježíšovo prvorozenství? Ježíšovo prvorozenství záleží v tom, že Bůh je s ním od počátku dokonale sjednocen, abychom i my vírou do něho vštípeni, v budoucím věku byli s Bohem z milosti dokonale sjednoceni.
(49) ZV 127: Čím je Ježíš Kristus náš Pán? Ježíš Kristus je náš Pán tím, že Bůh v dokonalé jednotě s ním se nám v něm zjevuje, jako Pán nás oslovuje, odpuštěním vin ze hříchu a věčné smrti vytrhuje, nám vládne a k sobě nás na věky připoutává.
(50) ZV 134: Co soudíme o Ježíšově lidském původu? O Ježíšově lidském původu soudíme, že Ježíš byl synem Josefovým a Mariiným.
Toto vyjádření odráží především právní stav. Pro své okolí byl Ježíš prostě synem tesaře Josefa. Vycházel z rodiny Josefa a Marie z Nazareta (Mt 13,55-56). Současně však Písmo hovoří i o tom, že nejvlastnější Ježíšův původ je v Otci (viz např. J 7,27 nn). Vyjádření tohoto článku Základů víry nelze chápat jako popření biblické zvěsti o Ježíšově početí z Ducha svatého a podivuhodném narození z Marie. (Stručný komentář k Základům víry CČSH a některým jejich formulacím, Sněmovní centrum CČSH, Praha 2010).
V Evangeliu podle Lukáše se nejprve vypráví o početí z Ducha svatého (L 1,35) a vzápětí je Josef nazván Ježíšovým otcem (L 2,48). Pro nás je to velmi závažný signál, že biologický mechanismus, který zde dnešní čtenáři velmi citlivě vnímají, neměl pro tehdejší lidi takový význam. Oni prostě věřili, že „u Boha není nic nemožného“ (L 1,37), a dál se už neptali. (Heller, J.: Na čem mi záleží, Vyšehrad, Praha 2009, s. 237, 238).
Výpověď o početí z Ducha svatého a narození z Marie Panny, o které se píše v Mt 1,18-25 a L 1,26-38, je výpovědí teologickou a nikoliv biologickou či dokonce gynekologickou. Je to teologie milosti, poselství o tom, jak k nám přišla spása.
Z toho vyplývá, že výrok o Ježíšově početí z Ducha svatého a narození z Marie Panny má především zvěstný smysl. Je zde vyjádřena skutečnost, že Ježíšovým životem od samého jeho počátku, který je třeba vidět už při početí, začíná nové lidství. Lidství podle Ducha Božího, které jako jediné má budoucnost. A tak se tu na jedné straně mluví o Duchu svatém, o tvořivé přítomnosti Boží a na straně druhé o lidské osobě jménem Marie. Bůh a člověk tu stojí vedle sebe a pospolu.
Proto v Ježíši Kristu je tu s námi nejen pravý Bůh, který v něm jedná a z něho mluví, ale i nový člověk, odedávna očekávaný, prvorozený z Božích synů, o nichž píše apoštol Jan, že „se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha“ (J 1,13) čili z „Ducha“ (J 3,5).
V Kristově příběhu od Betléma po velikonoční události tedy věříme, zakoušíme a vyznáváme plnomocnou Boží přítomnost v lidském životním údělu Ježíše Nazaretského, který je na rozdíl od nás plným a pravým člověkem, jenž začal zcela jinak než my, totiž z Ducha svatého, v dokonalé jednotě s Bohem, a tak překonal tlak hříchu, kterému my neustále podléháme.
(51) ZV 143: Jak nás Ježíš Kristus spasil? Ježíš Kristus nás spasil tak, že nám zjevil Otce, že celoživotní obětí dokonanou na kříži za nás a pro nás hříšné trpěl a zemřel, smazav tím skrze víru naše viny, odvrátiv od nás Boží odsouzení a zavržení, zbavil naši smrt zla a hrůzy a dal nám sílu s hříchem vítězně zápasit.
(52) ZV 27: Kdo je „hlavou“ Boží církve? „Hlavou“ Boží církve je Kristus, který ji vede, oživuje a řídí svým Duchem skrze svědectví Písma svatého a svátosti jako své tělo.
ZV 28: Co vyjadřujeme obrazem těla a jeho hlavy? Obrazem těla a jeho hlavy vyjadřujeme úzké duchovní obecenství Boží církve s Kristem jako svým Pánem.
(53) Touto formulací se chce vyjádřit přesvědčení, že víra učedníků ve zmrtvýchvstání Kristovo nebyla založena v prvé řadě na víceznačném faktu prázdného hrobu, nýbrž na skutečném setkání učedníků se Vzkříšeným. (Stručný komentář k Základům víry CČSH a některým jejich formulacím, Sněmovní centrum CČSH, Praha 2010).
(54) ZV 146: Odkud čerpáme jistotu své spásy? Jistotu své spásy čerpáme ze vzkříšení a oslavení Ježíše Krista, který skrze svědectví Písma svatého a v obecenství své Večeře mocí Ducha svatého osvěcuje naši mysl a k víře zapaluje naše srdce.
(55) ZV 150: Co podání o prázdném hrobu a tělesném zmrtvýchvstání vyjadřuje? Podání o prázdném hrobu a tělesném zmrtvýchvstání vyjadřuje skutečnost, že Ježíš Kristus jako prvotina vzkříšených nezůstal ve smrti, ale byl vzkříšen a že Vzkříšený je totožný s Ježíšem Nazaretským.
„Zkušenost Vzkříšení a setkání se Vzkříšeným představuje zkušenost zcela nového druhu, pro kterou nemáme ani odpovídající pojmový aparát. Říkáme, že jde o zkušenost eschatologického rázu, tj. přesahující každou naši dějinnou zkušenost. Při setkání se Vzkříšeným se učedníci uprostřed dějin setkali s konečnou slavnou budoucností. Vzhledem k charakteru této zkušenosti bude každé lidské svědectví o ní shledáno jako nedokonalé a nedostatečné. Na druhé straně nelze o této jedinečné a vše měnící zkušenosti mlčet. Přijímání, sdílení a dosvědčování této zkušenosti tvoří skutečný základ života Boží církve.“ (Stručný komentář k Základům víry CČSH a některým jejich formulacím, Sněmovní centrum CČSH, Praha 2010).
ZV 153: Jaké je lidství vzkříšeného a oslaveného Ježíše Krista? Lidství vzkříšeného a oslaveného Ježíše Krista je oslavené a duchovní.
„Vzkříšení vykládáme jako transformaci „těla fyzického“ v „tělo duchovní“ (1K 15,42-45), která se děje mocí Boží lásky. Výrazu „duchovní“ je tu však třeba rozumět ne ve smyslu „nehmotný“ či „odhmotněný“, nýbrž „zcela a naplno nebývalým způsobem proniknutý Duchem svatým“ a tedy skutečnost naprosto nového bytí v Božím království.“ (Stručný komentář k Základům víry CČSH a některým jejich formulacím, Sněmovní centrum CČSH, Praha 2010).
(56) ZV 152: Je vzkříšený a oslavený Ježíš Kristus Bůh nebo člověk? Vzkříšený a oslavený Ježíš Kristus zůstává člověkem v dokonalé jednotě s Bohem, který se v něm zjevil.
(57) ZV 123: Co je naše víra v Ježíše jako Syna Božího? Naše víra v Ježíše jako Syna Božího je poslušná důvěra v něho jako prvorozeného bratra a Pána našeho.
(58) ZV 151: Co znamená pro naši víru Kristovo oslavení? Kristovo oslavení pro naši víru znamená, že vzkříšený Ježíš Kristus je z Boží moci Pánem a Zastáncem své církve, že je dosazen za Pána celého světa v budoucím věku a že v něm je k Bohu připoutáno a k věčné slávě předurčeno i lidství naše.
(59) ZV 157: Kdo je Duch svatý čili Boží? Duch svatý čili Boží je Bůh sám, který mluvil skrze proroky, zjevil se v Ježíši Kristu a promlouval také skrze naše otce.
(60) ZV 158: Co je zvláštním znakem Boha jako Ducha svatého? Zvláštním znakem Boha jako Ducha svatého je, že od věčnosti do věčnosti vše oživuje a v nás chce přebývat.
ZV 159: Co je přebývání Ducha svatého v nás? Přebývání Ducha svatého v nás je osobní přítomnost Boha, který se zjevil a který skrze svědectví Písma i církve vstoupil s námi do obecenství v našich srdcích.
(61) ZV 88: V čem je lidské svědectví Písma dílem Ducha svatého? Lidské svědectví Písma je dílem Ducha svatého ve víře, z níž dosvědčuje Slovo Boží.
ZV 89: Co je zjevení v živém slovu církve? Zjevení v živém slovu církve je totéž Slovo Boží, které je písemně dosvědčeno v Písmu svatém, a které je nyní z víry hlásáno a vykládáno pro život v přítomnosti.
(62) ZV 160: Co je dílem Ducha svatého v nás? Dílem Ducha svatého v nás je, že osvěcuje naši mysl, abychom Boží zjevení chápali, otvírá naše srdce, abychom je přijali, přivlastňuje nám své dílo smíření v Ježíši Kristu, vlévá jeho lásku do našich srdcí, spojuje nás v jednotu víry a naděje, proměňuje nás pokáním a vírou v dítky Boží, obdařuje nás duchovními dary a posílá nás ke službě a svědectví ve světě.
(63) ZV 163: Co rozumíme životem věčným? Životem věčným rozumíme účast na životě Božím v Ježíši Kristu, která začíná již nyní skrze víru lásku účinkující.
(64) ZV 164: Co je naděje věčného života? Naděje věčného života je víra v život věčný s Kristem v budoucí slávě.
(65) ZV 167: Jak naznačujeme poměr Boha a člověka ve věčné slávě? Poměr Boha a člověka ve věčné slávě naznačujeme obrazem patření Bohu „tváří v tvář“ (1K 13,12), obrazem radostného stolování s Kristem (Lk 14,16-24) a myšlenkou, že Bůh bude „všecko ve všech“ (1K 15,28).
(66) ZV 168: Co tím chceme vyjádřit? Chceme tím vyjádřiti naději v milost dokonalé jednoty Boha se spasenými lidmi po vzkříšení a posledním soudu.
ZV 197: Co je věčný život v slávě? Věčný život v slávě je oslavení a povýšení lidského života ospravedlněného v Kristu k věčnému obecenství spasených s Bohem.
(67) ZV 179: Co je tělesná smrt? Tělesná smrt je ukončení a uzavření časného života ke konečnému soudu.
(68) ZV 180: Není tedy života po smrti? Po smrti život jest, ale nezáleží v pokračování, nýbrž v duchovním obnovení, dovršení a zvěčnění života pozemského.
(69) ZV 181: Jak se duchovní obnovení, dovršení a zvěčnění pozemského života děje? Duchovní obnovení, dovršení a zvěčnění pozemského života se děje vzkříšením.
(70) ZV 184: Kdy se děje vzkříšení? Vzkříšení se děje hned po smrti.
(71) ZV 182: Co je to tedy vzkříšení? Vzkříšení je duchovní obnovení, dovršení a zvěčnění pozemského života ukončeného smrtí.
(72) ZV 194: Čeho je každému k záchraně před věčnou smrtí třeba? K záchraně před věčnou smrtí je třeba každému ospravedlňující víry láskou účinkující.
(73) ZV 186:Co je údělem kajících a spasených hříšníků po smrti? Údělem kajících a spasených hříšníků po smrti je blaženost v Bohu s Kristem v obecenství spasených.
(74) ZV 185: Co je údělem nekajících a zatvrzelých hříšníků po smrti? Údělem nekajících a zatvrzelých hříšníků po smrti je zoufalství odloučenosti od Boha i od lidí.
(75) ZV 187: Jsou nám na zemi vzkříšení a úděl zesnulých viditelné a zřejmé? Vzkříšení a úděl zesnulých nejsou nám na zemi viditelné a zřejmé.
(76) ZV: Kdy budou vzkříšení a úděl zesnulých zjeveny a zpečetěny? Vzkříšení a úděl zesnulých budou zjeveny a zpečetěny na konci věků při posledním soudu.
(77) ZV 193: Kdo zachraňuje před věčnou smrtí? Před věčnou smrtí zachraňuje Bůh v Ježíši Kristu.
(78) ZV 307: Co je svátost? Svátost je jednání, jímž se obecenství věřících v Duchu svatém činně podlí na milosti Božího Slova přítomného skrze slyšené svědectví Písma svatého a svátostné úkony.
(79) ZV 310: V čem je význam svátosti vedle kázání? Význam svátosti vedle kázání je v tom, že totéž Boží Slovo, které je v kázání hlásáno a vykládáno, je teprve ve svátosti činně, viditelně a veřejně údy církve přijímáno, spojujíc je v uvědomělé obecenství v Kristu.
(80) ZV 312: Co je křest? Křest je svátost první duchovní obrody, v níž Duch svatý přivtěluje křtěnce jednou pro vždy k Boží církvi a osvojuje mu milost Kristova křtu, kříže a vzkříšení.
(81) ZV 320: Co je biřmování? Biřmování je svátost, v níž Duch svatý oživuje a upevňuje víru pokřtěného, který byl řádně vzdělán v evangeliu, činí z něho uvědomělého úda Boží církve skrze vyznání víry a slib věrnosti evangeliu a obdařuje ho radostí a nadšením Kristova vyznavače.
(82) ZV 322: Co je večeře Páně? Večeře Páně je svátostný hod lásky, v němž je se svou obcí neviditelně přítomen její ukřižovaný, vzkříšený a oslavený Pán, aby ji slovem Písma svatého spravoval, Duchem svým posvěcoval a láskou svou sjednocoval a tak k sobě připoutával k věčnému obecenství v království Božím.
(83) ZV 333: Co je svátost pokání? Svátost pokání je jednání, kterým se věřící obec pod mocí Slova Božího připravuje ke svátosti večeře Páně soukromým zpytováním svědomí, lítostí nad hříchy, smířením s Bohem i s bližními, předsevzetím nového života v Kristu a společnou zpovědí.
(84) ZV 337: Co je manželství? Manželství je svátost, v níž se muž a žena v lásce navždy spojují a jsou Duchem svatým posvěcováni, aby byli Božím obrazem v Kristu, nástrojem Stvořitele ke vzniku nových lidských bytostí a základem rodiny podle Boží vůle.
(85) ZV 339: Co je útěcha nemocných? Útěcha nemocných je svátost, v níž těžce nemocný je Duchem svatým posilován skrze Slovo Boží a modlitbu a potěšován ve víře v život věčný v Ježíši Kristu.
(86) ZV 342: Co je svěcení kněžstva? Svěcení kněžstva je svátost, v níž Boží církev na modlitbách přenáší služby svého kněžství na osoby způsobilé a osvědčené, a v níž Duch svatý přistupuje ke svěcenci, aby dokonal jeho vnitřní povolání ke kněžskému poslání.